Nejžhavější místa v pekle jsou vyhrazena těm, kdo vidí bezpráví a mlčí.

Všechny obrazy mají rozměr 200 x 190 cm a jsou malovány olejem a emailem na plátně. Foto obrazů Ondřej Přibyl. Autorovy texty pod obrazy jsou převzaty z katalogu vydaného Nadačním fondem Johanna Balthasara Neumanna v roce 2002.

Galerie:

První dva obrazy vyjadřují motto celé výstavy. Není vinen jen ten, kdo zločiny páchá, ale i ten, kdo se jim nepokusí zabránit, ten, kdo o nich ví, a mlčí. Obrazy jsou tak veliké, aby si ti, kdo mlčeli, dovedli lépe představit, že oni sami po té cestě jdou.

Motiv uzavřeného dvora mezi hradbami vychází z Malé pevnosti v Terezíně. Ten prostor ozářený sluncem působí na první pohled skoro bezpečně, útulně, jenže je hrozně prázdný, tichý, jediný strom nebo keř je za zdí, není úplně jisté, jestli nás hradba chrání nebo omezuje a černý vchod do nitra stavby zde stojí jako hrozba.

Podle mě je to jedno ze základních lidských práv. Jenže právě tuto možnost volby jsme tolika lidem odepřeli. Nelze to napravit. Lze toho jen litovat a snažit se tomu napříště zabránit.

Tento otřesný obrázek jsem našel mezi soukromými kresbami jednoho židovského vězně, který po válce dobrovolně zůstal v koncentračním táboře tak dlouho, dokud nenakreslil vše, co za léta věznění viděl. Ženy, muži … kam až jde ponížit lidská důstojnost?

Hustý březový les, v trávě patrné stíny, které jako obrys vymezují neznámý zarostlý objekt, zasypaný hromadný hrob nebo snad základy domu… Ale ať je to cokoliv, je to cosi temného, něco, co osázíme břízami, protože velmi rychle rostou a svou čistotou a bělostí zakryjí to, co chceme utajit, skrýt, zapomenout, stejně jako to ve snaze o „bělost“ mlčením zakrýváme my. Myslil jsem na nepotrestané utrpení Němců mučených a vražděných během „divokého odsunu“, na Katyňský případ v Polsku, na transporty Židů, ke kterým jsme mlčeli… na všechny ty husté březové lesy.

Jako motiv jsem zvolil úsek elektrického oplocení z Dachau s několika baráky, ale to není podstatné. Zde je to jakýkoliv tábor, třeba jeden z těch, kde bylo internováno německé obyvatelstvo. A třeba je to i stát, který vždy nějakým způsobem omezuje, třeba i pouhý předsudek, který nás determinuje. Široká plocha krajiny je přeťata snadno odstranitelnými zábranami a zákazy, které omezují internované osoby natolik, že okolní svět je setřený, mizí, zůstávají jen omezené možnosti uvnitř hranic. Často záleží jen na nás, jestli na to přistoupíme. Je to obraz o hranicích kolem nás, ale hlavně v nás, o těch, které jsme akceptovali.

Tak odpověděli jednomu z pamětníků příslušníci Revoluční gardy, když se ptal na důvod zatčení své rodiny. Většinu obrazové plochy zabírá vykopaný hromadný hrob. Šlo mi o to, aby se divák mohl podívat dovnitř, aby mohl „dojít“ až na okraj hrobu. Překvapilo mě, jak intenzivní ten pocit je, o kolik je jiný, než pohled do běžného hrobu pro jednoho mrtvého. Je to hrozivé. Text v horní části obrazu připomíná jeden z nejstrašnějších případů československé bestiality během odsunu – případ z 18.–19. června 1945 v Horních Moštěnicích u Přerova, kde bylo bez jakéhokoliv vyšetřování zavražděno 265 civilních osob. Dokonce ani není jisté, kdo byly oběti, protože některé hovořily pouze slovensky. Tento případ jsem zaznamenal na textovém obrazu „Spravedlnost – Die Gerechtigkeit“, kde se s ním můžete seznámit.

S tímto nápisem jsem se poprvé setkal při studiu dokumentů o Sudetech. Objevil se na německé hospodě před II. světovou válkou. Za války pak zakázali nacisté skoro všechno Židům, po válce zase my Němcům a nyní, v roce 1998, jsme se se stejným nápisem mohli znovu setkat v jižních Čechách – tentokrát se týkal Romů. Myslím si, že už by to mohlo stačit, už jsme ty hospody měli postupně zakázané všichni.

Tento textový obraz má čistě informativní smysl. Jsou zde uvedeny některé statistické údaje z období první republiky, které dokládají tehdejší nerovnoprávné postavení německé menšiny a nejtypičtější případy vyhánění sudetských Němců. Často jsou to úděsné příběhy plné bezpráví, krutosti a msty. Ale jsou o nás, a proto je musíme znát. A na ty oběti by se nemělo zapomenout.

Rozpadající se kostel svaté Anny nad Pořejovem je jednou z mnoha mizejících památek ve vysídleném pohraničí. Heslo „Nostalgie“, tedy stesk nebo touha po domově, jsem zde zvolil jako připomínku stesku vyhnaných obyvatel po ztraceném domově, stesku zničeného opuštěného kraje po lidech, ale zároveň i nostalgie plynoucí z faktu, že Čechy jsou opět vyhlášeny misijním územím a skoro polovina farností bude patrně pro nezájem uzavřena. Staré hodnoty měníme za nové. Obávám se, že to není dobrý ani výhodný obchod. A v neposlední řadě je to i obraz mého stesku po národnostní různosti v českých zemích, která po několik staletí plodně fungovala. Různost je vždy nesrovnatelně přínosnější než jednolitost a současný stav našeho pohraničí toto hrozné zpustošení a ochuzení dobře ilustruje. Je zde až příliš patrná mezera, kterou jsme ani za padesát let nebyli schopni zaplnit. Samozřejmě nemám na mysli jen změny v krajině, ale spíše změny v nás samotných.

Když jsem v našem jihozápadním pohraničí hledal zaniklé německé vesnice, nacházel jsem často jen zničené zbytky hřbitovů nebo ovocné stromy uprostřed lesů, poslední svědky několikasetletého života neznámých generací našich předků, lidí, kteří žili před námi v naší zemi. Snad i našich přímých předků, kdo může s jistotou říci, že se v jeho rodu nevyskytoval žádný Čech německé nebo židovské národnosti? Tento hřbitov v Pohoří na Šumavě je nově opravený vyhnanými původními obyvateli. Zbylých šest jednopatrových domů ve městě bylo zrovna v době mé přítomnosti demolováno buldozerem.

Alt — Kamenitá cesta pustou horskou krajinou k horizontu ztrácejícímu se v mlze. Nevíme, co nás na cestě čeká, nevíme, kam jdeme, nevíme, zda vůbec dojdeme na konec. Je to pocit vyhnaných, kteří odcházejí někam, kde nikdy nebyli. Ale jsou to i jiné cesty, kterými procházíme my všichni.

O výstavě

Asi před pěti lety jsem se během práce na projektech „Chrám pro stromy“ a „Místo hor“ (šlo o rekultivaci okolí Mostu a záchranu těžených hor blízko Lemberka) opakovaně seznámil s devastací severních Čech, a to nejen s poničením krajiny, ale především s absencí vztahu části místních lidí k jejich životnímu prostředí, k zemi, ve které nežijí, ale jen přežívají, ke které jsou lhostejní a kterou necítí jako svůj domov. Zemi, ke které nejsou poutáni kořeny svých předků, kde nemají svá rodová pole ani hroby, krajinu na jedno použití, ze které se dá kdykoliv odejít někam jinam. Tehdy jsem si vlastně poprvé uvědomil původní obyvatelstvo, poprvé jsem si na ně „vzpomněl“ a cítil jsem, že oni by takové poničení krajiny nedovolili. Vzpomněl v uvozovkách, protože v té době, stejně jako drtivá většina Čechů, jsem o nich ani o okolnostech a průběhu jejich odchodu nevěděl vůbec nic. Stejnou zkušenost s nezájmem některých obyvatel o krajinu, ve které žijí, jsem udělal při pozdějších cestách po zaniklých německých osadách v Novohradských horách, na Šumavě a v Českém lese. Místní obyvatelé někdy ani neznali jména hor, lesů nebo potoků v těsném sousedství svého obydlí. Les je prostě les, louka louka, potok je potok. Domov pro ně začíná až jejich prahem nebo brankou jejich zahrady.

Začal jsem studovat historii původního obyvatelstva Čech, kde po staletí žili lidé různých národností, české, německé, židovské a dalších jiných. Podklady a studijní materiály jsem sháněl více než dva roky a překvapilo mě, jak obtížné bylo se k nim dostat. Nebylo snadné z materiálů vybrat objektivní informace. A už vůbec nebylo lehké se s nimi vyrovnat, udržet si nebo spíše znovu získat nějaký odstup, abych o těch událostech vůbec mohl vyprávět.

První část cyklu věnovaná židovským obětem vychází ze soukromé rodové kroniky sepsané paní, která pro svůj židovský původ ve 14 letech prošla koncentračními tábory Terezínem a Oderanem a jako jediná z desetičlenné rodiny přežila. Nechci ani tak připomínat hrůzy, které tito lidé prožili, to se připomíná poměrně často a pravidelně ve všech oborech umění i mimo ně. Nechci dělat práci o zločinech (válečných ani mimoválečných), ale o mlčení lidí, o mlčení, které tyto zločiny umožňuje a které cítím minimálně jako spoluúčast na nich. Po Mnichovu jsme velmi těžce nesli zradu našich spojenců Anglie a Francie. Nechali nás v tom, nikdo nám nepomohl! Když potom za dva roky odcházely transporty českých Židů do koncentračních táborů, nechali jsme je v tom my, Češi Čechy.

Setkávám se s poměrně rozšířeným názorem, že jsme nevěděli, co se vlastně s Židy děje. Není to pravda a myslím, že je i velmi nebezpečné v této lži setrvávat. Všichni viděli na vlastní oči cedule, na kterých bylo Židům zakázáno navštěvovat kavárny, restaurace, dětská hřiště, školy, veřejné dopravní prostředky, vlastnit psy… Každý se setkal ve svém okolí s vystěhováváním Židů z jejich bytů a se zabíráním jejich majetku, každý viděl nebo mohl vidět rodiny odcházející do transportů.

Bohužel, po prvních výstavách v Čechách jsem zjistil, že většinu návštěvníků vůbec nenapadne, že by se to mělo týkat jich samotných, protože jsme zvyklí, že když se hovoří o Židech a koncentračních táborech, hovoří se vždy o německé vině.

Když jsem k cyklu o českém mlčení při vyhlazování českých Židů připojil druhou část – cyklus o poválečném vyhnání Němců, byly reakce návštěvníků mnohem bouřlivější. Bylo mi vytýkáno, že srovnávám nesrovnatelné. Že je to urážka židovských obětí. Tyto výtky samozřejmě ani v jednom případě nezazněly od Židů, ale od lidí, kteří nijak postiženi nebyli. Vysvětluji si to tím, že lidé, kteří podobné utrpení prožili, chápou lépe utrpení jiných. Hlavním důvodem spojení holocaustu a vyhnání Němců do jednoho cyklu pro mě bylo to, že skoro všichni Češi jsou dostatečně informováni o zločinech páchaných na Židech, a díky tomu mají poměrně přesnou představu o obludné míře mučení a vraždění nevinných obětí, cítí nepřijatelnost takového činu.

O vyhnání Němců nemají skoro žádné informace, ale podvědomě cítí, že něco není v pořádku, já doufám, že cítí výčitky jakéhosi kolektivního svědomí, kolektivní paměti, že tuší vinu, kterou na vyhnání máme. Když jsou tyto dva pocity postaveny vedle sebe, mohly by snad vést k poznání a pochopení rozsahu zločinů, kterými jsme se provinili vyháněním Němců. Jen díky naší neinformovanosti a předsudkům je možné, že stále hovoříme o „odsunu“ a spravedlivém trestu, místo abychom hovořili o „vyhnání“ a bestiální pomstě.

Mohlo by se zdát, že zbytečně vytahuji věci zapomenuté, nebo dokonce promlčené. Jenže česká xenofobie, předsudky a komplexy stejně jako občasná nepodložená halasná namyšlenost a hysterické reakce na jakoukoliv zmínku o „odsunu“, Sudetech nebo Benešových dekretech svědčí o tom, že nic z historie národa nelze vymazat a že čím dříve budeme schopni naše chyby a viny pojmenovat a přiznat za ně zodpovědnost, tím lépe pro nás. Neexistuje kolektivní vina, ale existuje něco jako kolektivní svědomí nebo kolektivní paměť. Je především v našem vlastním zájmu, abychom v této paměti neměli tabuizovaná temná místa, která metastázují ve formě nezdravých sebeklamů a lživých mýtů o „národní povaze“. Potřebujeme si uvědomit, že jsme schopni stejných činů jako kterýkoliv jiný národ, že nejsme národ zlatorukých muzikantů s holubičí povahou. Mýty o národních povahách totiž mají velmi negativní dopad a na jejich základě není možné stavět žádný smysluplný dialog ani nějaké zdravé odůvodněné sebevědomí. Proto bychom všichni měli znát pravdivá fakta o nerovném postavení německé menšiny v Čechách v době první republiky, o vyhnání tří milionů Němců z jejich domovů a o jejich mučení a vraždění na základě nepřijatelného principu kolektivní viny. A měli bychom znát i jejich další osudy, protože jejich utrpení přechodem hranic nekončilo, ani naše zodpovědnost ne. Dlužíme to především sami sobě. A dlužíme to i sudetským Němcům, těm nespravedlivě postiženým a jejich potomkům, těm vyhnaným i těm, kteří zde sice mohli zůstat, ale donedávna naráželi na problémy spojené s jejich původem. Jestliže bude jejich utrpení zapomenuto, bylo zbytečné. Jestliže o něm budeme učit, změní se ve zkušenost, která snad jednou zabrání vlastnímu opakování. Teprve potom můžeme přistoupit k jednání, které, doufejme, povede ke skutečnému smíření našich národů. Jek říká židovské přísloví, které jsem použil jako název jednoho obrazu: „Tajemstvím smíření je vzpomínka.“

Obrazy v cyklu jsou rozvrženy jako stránky obrazového česko-německého slovníku. Proto, že tato dvojjazyčnost k dané době neodmyslitelně patří a dotváří její atmosféru (čeština je zde na prvním místě, protože obrazy mají oslovit především Čechy), proto, že z tohoto období pochází většina současných problémů, které mezi našimi národy stojí, a předsudků, které nám brání v dorozumění (slovník jako pomůcka ke zlepšení vzájemné komunikace), a proto, že na této vině se podílíme společně (mlčící syndrom mají samozřejmě Češi i Němci).

Přestože mají obrazy „vyprávět“ o lidských osudech, záměrně se na nich vyhýbám figuracím. Myslím, že by potom pouze ilustrovaly konkrétní příběhy a ztrácely by obecnější rovinu výpovědi. Proto maluji jen prázdnou krajinu nebo určité prostředí, jako dokument tehdejšího nebo současného stavu, ale zároveň i jako scénu, kde se příběhy odehrávaly a mohly by se znovu odehrávat. Náměty jsem maloval poměrně suchým popisným způsobem, který myslím odpovídá zvolené formě obrazového slovníku a který mi umožnil prostředí nebo krajinu dokumentovat a zároveň i mírně zdůrazňovat určitou atmosféru nebo výmluvné detaily.

Tento cyklus chci v následujících letech poslat jako putovní výstavu po Čechách, aby trochu přispěl k informovanosti a k zamyšlení české veřejnosti nad zamlčovanými místy naší historie. Zároveň bych jej chtěl vystavit i na několika místech v Německu, aby vyhnaní Němci věděli, že se i v Čechách na jejich utrpení vzpomíná, že se o něm alespoň trochu přemýšlí a hovoří. Možná, že by obrazy mohly posloužit i jako zdroj informací pro Němce, kteří mají dosud o osudech vyhnaných Němců jen nejasnou představu, protože jejich rodin se to nedotklo.

Michal Kadleček, září 2001